Jak skřítek Vítek našel, co nehledal

Na městečko Nové Hrady padl soumrak a světlo pouličních lamp zastínilo svit prvních večerních hvězd.

„Škoda,“ zahudroval skřítek Vítek, který právě ve hvězdách hledal něco více, než sedět na poličce hned u dveří v Pohádkovém domečku paní Gábiny. Pak si povzdechl, hlavičku opřel do dlaní a jako každý večer po setmění smutně naslouchal brebentění a dohadování svých spolubydlících.

„Já mám hezčí vlasy a větší křídla, spustila proslov víla Viola. „A to jsme na tom lépe, než čarodějnice. Ty se dohadují, která má větší bradavici na nose, rozcuchanější vlasy, přední zuby až na bradu a vždycky to skončí hádkou o nejkrásnější hrníček, ve kterém bydlí.“

„Zapomnělas na košťátka!“ Ozvala se čarodějka Dobrodějka. „Moje lítá nejlépe!“

„Holky nehádejte se,“ zabručel vodník Vláďa. „Voda je na světě nejdůležitější!“

„A co povidla, bylinky a mák do buchet, o který se starám já, a kdo vám peče housky?“ překřičela všechny babča Hanča. „To moje práce je nejdůležitější a mě mají děti nejradši, protože jsem nejkrásnější.“

Skřítek Vítek znova unuděně povzdechl. Zase dohadování, kdo je nejlepší, nejkrásnější a nejdůležitější a kdo si zaslouží nejlepší místo na poličce v Pohádkovém domečku. Smutně se zahleděl z okna. Hvězdy sice neviděl, ale zato si nadšeně prohlížel zámek na druhé straně cesty, za rybníčkem a za mostem, co po něm přecházejí turisté. 

„Ach jó, bydlet tak na zámku, to je alespoň místo k životu,“ breptal si pro sebe. „Nemusel bych poslouchat hloupé dohadování, celý zámek by byl jenom můj a taky bych byl něco více, než pouhá pohádková bytost. Přece ten, kdo bydlí na zámku, ten je nejdůležitější.“ A Vítek se rychle rozhodl. Seskočil z poličky, protáhl se škvírou pod dveřmi a rozběhl se přes cestu k mostu. Jenže si vůbec neuvědomil, jak malé má nožičky a jak bude cesta namáhavá. Blížila se jedenáctá hodina, když konečně došel k pevným dveřím zámku, jenže nenašel žádnou škvíru, kterou by se protáhl. Nevadí, půjdu zadem, rozhodl se statečně a obcházel zámek na zadní zahradu. Byl jako slepý a vůbec si nevšiml, že ho někdo pozorně sleduje.

Sova Svatava přešlápla na komíně, mlsně se olízla a několikrát zamrkala. „Počkám si, až večeře přijde blíž,“ houkla tiše a hladově skřítka Vítka sledovala.

Vítek si ničeho nevšímal, šlapal, nožičky ho bolely, ale vidina života na zámku ho hnala zahradou k zadním dveřím. Únavou už sotva viděl a vůbec si nevšiml hluboké studny. Zato sova Svatava viděla i ve tmě všechno. „Ty hloupý skřítku!“ Polekala se, že jí večeře zmizí, roztáhla křídla a pomalu se tiše blížila k Vítkovi. Než ho ale mohla chytit do drápů a do zobáku, vysílený skřítek zakopl, překulil se přes kameny kolem studny a pak už jen cítil, jak padá a padá.

Sova Svatava se rozzlobená vrátila na komín, zato v pohádkovém domečku dohadování nebralo konce.

„Pomóc!“ Zaznělo odněkud z dálky. „Pomozte mi!“ To volal skřítek Vítek ze studny. A protože ti, co jsou si blízko a mají se rádi, slyší volání o pomoc srdcem, uslyšely ho i všechny pohádkové bytosti z domečku za mostem.

„Skřítek Vítek je v nouzi!“ Zarazil hašteření nejstarší vodník. Všichni ztichli. „Musíme mu na pomoc!“ rozhodla čarodějka Dobrodějka a nikdo neprotestoval. Čarodějnice nastartovaly létající košťátka a všichni vodníci, víly, skřítkové i babičky kořenářky nasedly a v okamžiku všichni dolétli na zámeckou zahradu ke studni.

„Je dole!“ Věděly první víly vyzvědačky. „A jak je statečný,“ žasla ta nejmoudřejší. „Chtěl od nás pryč, toužil bydlet na zámku, protože si myslel, že je něco více než my a spadl až na dno. Musí být unavený, a přesto se zvedl a znova se škrábe po kamenech nahoru. Musíme mu pomoct, vždyť je náš, patří k nám a to, že jednou zakopl, to přece nic neznamená.“

„Pravda každý může zakopnout, odřít si nos,“ pronášel nejstarší vodník. „Ale když se zvedne i když ho všechno bolí, je statečný a pomoc si zaslouží.“

A tak všechny bytosti z Pohádkového domečku spojily své síly, čarodějnice poslaly do studny košťátka, víly Vítka nadnášely křidélky a vodníci hlídali, aby se na zdech studny neobjevila voda.

„Sláva! Povedlo se, Vítek je zachráněný!“ Radovali se všichni, když se ušmudlaný a utrápený skřítek rozplakal. „Všem vám moc děkuji, bez vás bych se ze studny nedostal. Bez vás bych se do našeho Pohádkového domečku nikdy nemohl vrátit.“

„Ále, to nic nebylo,“ promluvil starý moudrý vodník. „Přece nenecháme kamaráda v nouzi. Vždyť žijeme všichni v jednom Pohádkovém domečku, v jednom městečku a v jedné zemi a i když jsme každý jiný a hašteříme se, když je to nutné, spojíme své síly pro dobrou věc a pomůžeme si. Tady má každý své místo, své radosti i povinnosti.“

„A to máš pravdu,“ promluvila jedna babička a dala se do vaření povidel. Druhá zadělala těsto na buchty, třetí namlela mák a čtvrtá vařila bylinkový čaj.

Jen skřítek Vítek únavou usínal a než tvrdě usnul, pochopil, že marně hledal štěstí na zámku, protože na své cestě našel to nejcennější: Přátelství a pomoc v nouzi.

Druhý den ráno v Pohádkovém domečku, v tom co stojí naproti zámku v Nových Hradech, všichni tvrdě spali. Paní Gábina, ta, co s láskou všechny pohádkové bytosti vytvořila, odemkla dveře a zarazila se. Zdá se mi to, nebo všude voní povidlové a makové buchty?

A jak to, že je ten skřítek na poličce u dveří tak ušmudlaný a kde si zničil botičky? To je tedy záhada! A pochopí rodiče, že pohádkové bytosti v dětských myslích ožívají a prožívají své příběhy a dobrodružství, které už dospělým chybí? Ti, kteří navštíví Pohádkový domeček, ti na to jistě přijdou.

Autorka Jaroslava Černá